Souhrnným názvem můžeme oba dva druhy nazvat pianem, neuděláme chybu, jelikož se jedná o název souhrnný. Klavír neboli křídlo se vyvinul z cembala. Nutno podotknout, že si na toto prvenství činí nárok hned několik výrobců z období přelomu 17. a 18. století, z nichž mezi nejvýznamnější patří Jean Marius, Christoph Gottlieb Schröter a v neposlední řadě italský kustod nástrojových sbírek Bartolomeo Cristofori, kterýžto je drtivou většinou autorů uváděn jako skutečný objevitel tohoto nástroje. Nástroj je umístěn horizontálně a má dnes již poměrně ustálenou tolik známou geometrii danou mnohaletým vývojem. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně rozměrné zařízení, bylo vyvíjeno značné úsilí jej zmenšit. Výsledkem této snahy jsou tabulová piana nebo křídla s trojitým křížením strun, v některých případech dlouhá pouze 125 cm. K poměrně radikálnímu řešení pak dochází v roce 1826, kdy Robert Wornum postavil skříň klavíru svisle a vytvořil tak první pianino. Oproti pianinu má klavír hned několik výhod: výhodnější umístění rezonanční desky a strun v prostoru umožňuje lepší šíření zvuku, lepší umístění mechaniky vůči gravitaci (dnes je to mechanika dvojrepetiční, rovněž známá jako Herz – Erardova, která zůstává ve svých základních principech stejná od svého vynalezení až dosud a zastínila všechny ostatní druhy klavírových mechanik) zajišťuje lepší repetici a pocit ze hry, a v neposlední řadě je pak i tvar a design nástroje v prostoru výrazně více reprezentativní, nežli je tomu u pianina. Pianino je oproti tomu uzpůsobeno tak, aby bylo možné jej nabídnout co nejširším vrstvám zákazníků: je menší, skladnější, lehčí a zpravidla i výrazně levnější, nežli klavír. Jedná se sice o kompromisní řešení, ale nutno podotknout, že stále nabízí svým zákazníkům vysoké hudební kvality a pro většinu „běžných“ uživatelů je na cvičení doma plně dostačující.
